Před lety jsem dodělávala vysokou školu, které jsem věnovala pět let a mnoho peněz s tím, že jsem si uvědomila, že mě to vlastně už nebaví a nevidím v tom smysl.
I přes silný odpor jsem školu dodělala, protože “měla bych” bylo tehdy mnohem silnější, než nechci. Představa, že se mám tomuto oboru dál věnovat, teď navíc každý den od rána do večera, mě děsila. Ještě víc mě však děsila myšlenka, že vlastně vůbec netuším, co dělat místo toho. Byla jsem ztracená.
Bylo to jako noční můra. Věděla jsem, že mám tolik energie, s kterou toho mohu vybudovat tolik, ale nevím, kam ji nasměřovat. Znáte to. Máte pocit, že můžete vybudovat něco opravdu velkého, ale nemáte ani páru, co by to mohlo být. Frustrace z toho, že nevím se prohlubovala, až způsobila, že mě energie časem opustila a změnila se spíš v takovou odevzdanost a depresi.
Nejhorší na tom bylo, že jsem byla po celou dobu velmi aktivní v tom, abych našla řešení. Nikde jsem se však nedostala k informacím (placeným ani neplaceným), které by mi daly ucelený obrázek, díky kterému by se dalo vše do pohybu. Všude byly jen střípky, které samy o sobě nedávaly vůbec smysl.