Primární a sekundární emoce

PRIMÁRNÍ A SEKUNDÁRNÍ EMOCE

Primární emoce jsou instinktivní a automatické, založené na různých biologických kritériích. To znamená, že třeba chlad, pálení a něco hrubého je nelibé a jemnost a teplo jsou libé. S těmito reakcemi se rodíme a nikdo nás nemusí učit je cítit.

Sekundární emoce se někdy nazývají naší druhou přirozeností. Jsou to naučené reakce, které máme mnohdy tak zažité, že si myslíme, že to jsou naše reakce. Sekundární emoce reagují hlavně na naše primární emoce. Mnohdy nám však neslouží a škodí nám je následovat.

Příklad: Jsme naučení, že vztek je špatný. Naše sekundární emoce může být úzkost a stud. Můžeme mít pocit, že děláme něco špatně nebo že jsme špatní a v důsledku toho příště nejednat tak, jak je třeba. Ve skutečnosti bylo dobré, že jsme vztek použili, abychom se za sebe důrazně postavili.

Sekundární emoce vznikají tak, že od narození vnímáme, jak se k nám chovají naši nejbližší, když něco cítíme nebo když oni něco cítí a tím utváříme vztah k našemu vlastnímu cítění. Učíme se tedy, že třeba vztek je špatný a nežádoucí. Můžeme se třeba i naučit, že je více žádoucí cítit vztek, než být smutný a v důsledku toho můžeme být vzteklí, když cítíme smutek. Velmi častá sekundární reakce bývá úzkost. S pocitem viny, studem nebo třeba s vděčností se vůbec nerodíme a tyto emoce vznikají pouze až v rámci naší interakce ve společnosti. Žádné miminko se nerodí s pocitem, že je vadné nebo špatné.

Když vnímáme naše emoce a potřeby, je dobré se řídit také tím, jací chceme skutečně být a jaké jsou naše hodnoty, které chceme následovat.

Důležité: V rámci tohoto kurzu doporučuji začít se učit nové sekundární reakce – přijetí a soucit se sebou. Budeme se učit reagovat na naše emoce tak, že je v pořádku, že je cítíme. Můžeme se také učit pozorovat naše emoce se zájmem a zkoumat je pomocí všímavosti.